Přeskočit na obsah

Publius Ovidius Naso

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Publius Ovidius Naso
Ovidius, římská busta z 1. století, Galleria degli Uffizi
Ovidius, římská busta z 1. století, Galleria degli Uffizi
Narození20. března 43 př. n. l.
Sulmona
Úmrtí17 (ve věku 60–61 let)
Constanța
Povoláníbásník, spisovatel, mytograf a elegist
Žánrtragédie
Významná dílaProměny
Heroides
Ibis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Publius Ovidius Naso (20. března 43 př. n. l. Sulmona17 n. l. / 18 n. l. Tomis, dnešní Konstanca na pobřeží Černého moře v Rumunsku) byl římský, latinsky píšící básník. Proslavil se především díly Proměny a Umění milovat.

Ovidius, ilustrace z 19. století
Dřevoryt k vydání Proměn z roku 1632

Ovidius pocházel z bohatého rodu, který patřil k jezdeckému stavu. Velmi brzy byl poslán na studia do Říma, kde studoval na přání svého otce právo a rétoriku. Studia však zanedbával a projevoval se spíše jako básník. Po ukončení studia v Římě byl poslán do řeckých Athén, kde ve studiu pokračoval a následně cestoval po Malé Asii a prošel též Sicílii.[1] Po návratu do Říma krátce zastával několik nižších úřadů, ale pak, zhruba v letech 29–25 př. n. l., se vzdal veřejné práce a věnoval se pouze literatuře, ke zjevné nelibosti svého otce. K jeho přátelům a spolupracovníkům v Římě patřili Albius Tibullus, Quintus Horatius Flaccus nebo Sextus Propertius. Jeho mecenášem byl Marcus Valerius Messalla Corvinus. Třikrát se oženil, potřetí s příbuznou císaře Augusta.

Roku 8 Augustus vydal rozkaz, aby Ovidius opustil Řím a usídlil se ve městě Thomis, jež leží v dnešním Rumunsku a nazývá se v současnosti Konstanca.[2] Své vyhnanství nesl velmi těžce – prosil Augusta (později i Tiberia), aby mu byla udělena milost nebo aby byl poslán do nějakého příznivějšího místa (o to ho prosil nejen v dopisech, ale i ve svých básních). Tyto prosby nebyly vyslyšeny a nebylo mu splněno dokonce ani přání, aby byl pohřben v Římě. Proč byl poslán do vyhnanství, není známo. Soudí se, že se pravděpodobně stal spolupachatelem cizoložství Augustovy vnučky Julie, která byla z Říma vyhnána ve stejné době jako Ovidius. Logiku by to dávalo i vzhledem k tomu, že Augustus byl velkým zastáncem monogamie a vydal k jejímu posílení speciální zákon, který cizoložství trestal tvrději než dříve. Prakticky jisté je, že se nejednalo o politický čin, ale o něco v souvislosti s Augustovou rodinou. Často se jako možný důvod vyhnání udává, že svými knihami Ars amatoria narušil mravní výchovu mládeže (naznačuje to i sám Ovidius). To možná byla záminka, ale rozhodně ne důvod (tyto knihy byly v době jeho vyhnání vydány již 7 let). Šlo o mírnější formu vyhnanství, která nezahrnovala konfiskaci majetku ani ztrátu občanství. Jeho manželka směla zůstat v Římě, kde za něj marně orodovala, nejprve u svého příbuzného Augusta a posléze i u jeho nástupce Tiberia. Existují i teorie, že Ovidius ve vyhnanství nikdy nebyl a celá peripetie je jeho básnickou fantazií, avšak hlavní proud literární vědy takové názory většinově odmítá.[3]

Většinu detailů jeho životopisu historici čerpají z jeho autobiografické básně Tristia (Bolest). Psal o něm též Seneca starší a Marcus Fabius Quintilianus. Dante Ovidia učinil literárním hrdinou svého Pekla. Ovidiovy milostné básně budily vášně ještě na počátku novověku – například v roce 1599 je arcibiskup z Canterbury a londýnský biskup nařídili spálit.

Ovidius byl velmi nadaný básník, psal lehce a plynule, jeho básně obsahují nečekané obraty a jsou velmi čtivé, proto dosáhl již za svého života značné popularity. Po jeho odchodu do vyhnanství byly jeho knihy staženy z veřejných knihoven po celé říši, ale přesto se dále hrály v divadlech a různí řečníci je předčítali lidu atp. Ovidius zjemnil a i jinak vylepšil nejen daktylský hexametr, ale i pentametr.

  • Médea, tragická báseň, nezachovala se.
  • Epistulae či Heroides (Listy heroin, česky 1971), jedná se o fiktivní dopisy, které píší ženy herojské doby manželům a milencům (dopisy I–XV), a dvojice dopisů mezi mužem a ženou (dopisy XVI–XXII). Dopisující si postavy jsou, s výjimkou básnířky Sapfó, mytologické.
  • Amorum libri (Lásky, česky 1925), vydané kolem r. 14 př. n. l. v pěti knihách, zachovaly se nám až v podobě 2. vydání z roku 2 př. n. l., kdy obsahovaly pouze tři knihy. Obsahují 49 erotických elegií, které popisují Ovidiův milostný život, jehož středem je Corinna, o které se nic neví.
  • Ars amatoria, (Umění milovat, česky 1922), 3 knihy ve kterých jsou rady mládeži, jak získat a udržet lásku. Popisuje zde mj. i prostředky proti lásce a rady při líčení. Toto dílo je vrcholem jeho erotické poezie a lze říci, že je (i v historii literatury) poměrně jedinečné a v této formě i ojedinělé.
  • Remedia amoris (Jak léčit lásku, česky 1924)

Střední věk (do vyhnanství)

[editovat | editovat zdroj]
  • Metamorphoseon libri či Metamorphoses (Proměny, česky 1974), 15 knih, jedná se o jeho hlavní dílo. Je to epická báseň psaná v hexametrech. Obsahuje celou řadu mýtů (asi 250) popisujících různé proměny podoby. Své dílo začíná na začátku světa a končí proměnou Caesara v kometu. Čerpal z řeckých a římských bájí a pověstí.
  • Fasti (Kalendář, česky 1966), 6 knih, složených v elegickém distichu. Jedná se o kalendář, který probírá římské svátky, popisuje obřady s nimi spojené, vysvětluje jejich původ, vypráví pověsti spojené s jednotlivými dny a píše o zvláštnostech na nebi. Při sepisování tohoto díla se opíral především o Varrona. Popsáno je pouze prvních 6 měsíců, pak byl poslán do vyhnanství a dílo již zůstalo nedokončeno.

Vyhnanství

[editovat | editovat zdroj]
  • Tristia (Žalozpěvy, česky 1966), 5 knih, popisuje, jak zle mu je, a prosí o zlepšení této situace.
  • Epistulae ex Ponto (Listy z Pontu, česky 1966), 4 knihy, popisuje, jak zle mu je, a prosí o zlepšení této situace.
  • Halieutica, báseň o rybách Černého moře – zachovala se malá část.
  1. Ovid | Biography, Metamorphoses, & Facts. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2020-11-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Ovidius 2000 let. Vltava [online]. [cit. 2020-11-12]. Dostupné online. 
  3. MARTÍNEZ, Antonio Marco. Was the Ovid’s exile real or mere fiction? [online]. History of Greece and Rome, 2017-04-16 [cit. 2020-11-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-03-07. (anglicky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Online dostupné překlady

[editovat | editovat zdroj]
  • OVIDIUS. Básně Publia Ovidia Nasona : I. Proměny : zpěv I-VII.. Překlad Jan Červenka. Praha: A. Storch syn, 1885. Dostupné online. 
  • OVIDIUS. Básně Publia Ovidia Nasona : II. Proměny : zpěv VIII-XV.. Překlad Jan Červenka. Praha: A. Storch syn, 1895. Dostupné online. 
  • OVIDIUS. Fasti. Překlad Antonín Škoda. Praha: Alois Wiesner, 1901. Dostupné online. 
  • OVIDIUS. Dopisy lásky : Heroides. Překlad Ivan Bureš. Praha: Antonín Kovanda, 1946. Dostupné online. 
  • OVIDIUS. Lásky : Listy milostné, Umění, Jak Léčiti lásku. Překlad Ivan Bureš. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1963. Dostupné online. 
  • OVIDIUS. Umění milovati : De arte amatoria libri tres. Překlad Ivan Bureš. Praha: Ludvík Bradáč, 1921. Dostupné online.