„To není sklad,“ vyvede mě z omylu realitní makléřka, která nám právě předala byt. „To je pokoj pro pomocnici v domácnosti.“ Do tmavé miniaturní místnosti s jističem, bez klimatizace a bez okna mám zavřít člověka? Ženu, která pro mě bude pracovat, zatímco já budu sedět v obýváku velikosti tří pražských bytů? Za čtyři roky, co jsme v Malajsii, jsem do ní nezavřela nic jiného než kufry. Ale mám spoustu sousedek, které v podobném prostoru skutečně ubytovaly svoje live-in nannies neboli soužijící chůvy a pomocnice v domácnosti.
V Asii zcela běžné, v Česku skoro ostudné
V Česku o tématu pomocnic nevíme vůbec nic. V Asii jsou helpers, hlavně ty z Filipín, všudypřítomné. V mnoha rodinách ze střední a vyšší třídy (a zejména v těch, co nebydlí v zemi svého původu a jejich členové pracují na lukrativní expatský kontrakt) na helpers stojí a padá celá domácnost – Filipínky mají na starosti úklid, prádlo, nákupy, auto, pomáhají s přípravou jídel, nakupují a samozřejmě se starají o děti. Jakkoliv si to sama pro sebe někdy nazývám otroctvím, zároveň oceňuju, že se nikdo z mých sousedů a sousedek netváří, že svoji zahraniční kariéru nebo firmu zvládli vybudovat „s občasnou výpomocí babi“, jak o tom často čtu v Česku. Anebo že jim pro její udržení stačí pracovat dvě hodiny denně kdesi z thajské pláže. A taky se mi líbí, že když už jsem čtyři roky bez babiček a potřebuju napsat třeba tento fejeton, je tady spousta tet, které se na tu dobu rády ujmou mých kluků… a kromě toho pro mě – pro madam, jak mi říkají – vypulírují za dvě hodiny celou domácnost. Zachraňuje to deadliny, domácí pohodu a hrozně rychle se na to zvyká.
Deset tisíc na měsíc
Jejich příběhy jsou jako přes kopírák. Ekonomická situace v rodné zemi je donutila odejít za prací do zahraničí. Opustily svoje rodné město, rodiny, děti. Vena čtyři syny, Lorena šest dětí, Rose „jenom“ dvě, ale když jim byly čtyři a dva roky. Myslela si, že bude létat pravidelně domů, každý rok aspoň na Vánoce, ale z Dubaje, kde začínala, to nešlo. Za prvé jí to zaměstnavatelé nedovolili, za druhé jí na cestu ani nepřispěli, takže dětem místo sebe poslala peníze. Od doby chytrých telefonů je sice vídá denně, ale není to nijak na dlouho. Její syn a dcera jsou už v pozdní pubertě a zaměstnavatelům se stejně nelíbí, když si místo dětí, které má hlídat, všímá na displeji telefonu těch svých – skoro dospělých. „Za co ji platím?“ rozčiluje se moje čínská sousedka, která má Rose k ruce pět dní v týdnu minimálně dvanáct hodin denně a v sobotu do jedné odpoledne za deset až dvanáct tisíc českých korun na celý měsíc.
Práce od nevidím do nevidím
Volno mají chůvy jenom v sobotu odpoledne a v neděli. V Malajsii se většinou domluví klidně šest žen a pronajmou si na víkendy společné bydlení, kde vaří, klábosí a chodí na mši do kostela. V drahých městech, jako je Hongkong nebo Singapur, tráví volný čas v parcích, nebo když prší, schovají se do přístřešků u metra nebo do zastávek autobusu. V pondělí v půl sedmé ráno už jsou zpět v práci – pro sira kávu, vyžehlit košili, pro madam celozrnný toast, dětem nachystat svačiny. A když všichni odejdou, vysát drobky, poskládat prádlo, vyčistit kávovar… navařit, hlídat děti, v osm večer uklidit po večeři, vynést koš, namíchat ještě sirovi poslední drink a pak padnout do postele v místnosti bez okna.
Filipínky věří, že dělají to nejlepší
Jaké je starat se místo vlastních dětí o cizí a obětovat svůj život jiné rodině nebo rodinám? Filipínky, které znám, nemají pocity obětí. Věří, že dělají to nejlepší. Mají zadarmo střechu nad hlavou, jídlo, jsou v bezpečí a k tomu pracují v cizině, kde „vydělávají velké peníze“, za které svým potomkům bez mámy dopřejí vzdělání, a tím pádem je jednou možná vykoupí z chudoby. Pak, až se to stane, se budou moct vrátit domů a jít možná i do důchodu, v němž se budou starat o vnoučata.
Na pomocnicích vydělá i stát
A taky to znamená pokaždé, když mě potkají, položit mi otázku: „Nepotřebujete náhodou zase psát? Nebo nechcete s mužem někam vyrazit?“ V sobotu odpoledne a večer mají volno a peníze navíc se hodí. Nejen rodinám, ale i státu. Tito OFW aneb „Overseas Filipino Workers“ jsou pro Filipíny druhým nejvýznamnějším zdrojem kapitálu. Jejich výdělky posílané domů aktuálně tvoří až 10 % hrubého domácího produktu.
Zdroj: iGlanc.cz, časopis Glanc, Jana LeBlanc, novinářka žijící v Malajsii
